Povídánky o Micince
Na Nový rok 1999 jsme se přestěhovali konečně do většího bytu a poznali kupu nových
přátel. Jedni z našich nových známých měli doma dvě kočky - barmské sourozence - hnědého
Questora a čokoládově želvovinovou Myšinku.
Ačkoliv většina jiných obdivovala právě Questorovu lesklou černohnědou srst, já se
zamilovala do "flekaté" Myšky. A tak když se jí v červnu narodil první vrh koťátek s
přízviskem Kant Ewin a mezi nimi bylo jedno s dvoubarevným čumáčkem jako domino (jak
to označila jedna z chovatelek na naší první výstavě), bylo rozhodnuto - Číča bude mít
kamarádku!
Barmička Micinka byl takový můj dárek k narozeninám. Prvních pár dnů ji Číča
hypnotizováním nutila nehýbat se z gauče, ale zanedlouho byl malý drobeček s hebounkým
kožíškem adoptován a Číča ji nedala z "tlapek", přenášela ji jako své koťátko a olizovala i
přes Micinky občasný odpor (prostě ji přimáčkla packama k zemi a nedala šanci k úniku).
Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych mohla kočku vzít na výstavu (no přiznejme si, vůbec
jsem netušila, že něco jako kočičí výstavy jsou), ale zanedlouho po tom, co jsem si Micinku
vzala domů, právě její předchozí panička jela na výstavu, takže jsme vzali mrňouska s sebou.
No a tak to všechno začalo...
|