Povídánky o Číče

Už jako malá holčička jsem si vždycky přála mít doma svou kočičku. Takže v tom samém roce, co jsem se odstěhovala od rodičů, začala sháňka po chlupatém klubíčku.

Měla jsem pěkně naivní představy, co se týče života s kočkou (třeba jako že bude se mnou jezdit v autě na sedačce u spolujezdce atd.). Ač je všude koťat hromada, tenkrát se jako na potvoru žádné vhodné v mém okolí nevyskytovalo (rozuměj vhodné = jakékoliv). Až jednoho krásného slunného letního dne roku 1998 za mnou přišel náš veterinář a zeptal se, jestli bych nechtěla kotě od siamky, že jí má zrovna "na stole" a kastruje ji a že prý jim zbylo jedno koťátko, kočička.

Ačkoliv jsem na to nebyla doma vůbec připravena, okamžitě jsem skočila do auta a jela se starou paní, které "siamka" (no siamka... byla to obyčejná domácí šedivá kočka s polodlouhosrstým kožichem a modrýma očima) patřila, k nim domů. Kotě jsme hledaly snad 20 minut, našly jsme ji vyděšenou nacpanou v mezeře za ledničkou. Bylo to pro mě to nejkrásnější koťátko na světě! A hlavně, byla jenom moje... A taky byla pěkně zanedbaná :-( Nechala jsem ji hned prohlédnout, naočkovat, odčervit (očividně to bylo pro ni všechno poprvé) a odblešit.

Z malinké hubené ušaté Čičenky vyrostla obrovská krásná kočka Číča a bohužel si do života přinesla ošklivou potravní alergii. Je to moje první kočka a vždycky bude mít to nejslunnější místečko v mém srdíčku. Je tak rozumná, milá, inteligentní ... Od doby, kdy jsem ji učila chodit do papírové krabice plněné obyčejným pískem se změnilo moc, ale Číča bude vždycky neoddělitelnou částí našich životů.